S Barunkou se znám už dlouho. A v jejím případě jsem od začátku věděla, že nepůjde úplně o tradiční nevěstu.
Nakonec se nám podařilo v představách se sejít tak, abychom byly obě spokojené. Příběh jejich svatebních šatů vám vyprávím na jiném místě webu. Níže si můžete přečíst, jak chvíle, kdy šaty vznikaly, prožívala samotná Bára.
„Upřímně… nemyslela jsem si, že se někdy vdám. Rozhodně to nebyl cíl, ke kterému bych se od mala upínala jako ke dni D. Věděla jsem, že to existuje, ale šlo to tak nějak mimo mě. Ostatně, moc holčičích myšlenek mezi třemi bratry nevyklíčí.
Ale pak zčistajasna nastal obrovský zvrat. Já na naprosto nečekanou otázku řekla ano, a od té doby, to šlo ráz na ráz. Hned jsem věděla, koho požádám o „záchranné lano“. Půjčovny sice mohou mít své kouzlo, pro ty, které chtějí slaďounké, načančané a většinou i šlehačkoidní šaty, ale to pro mě není. A kdo říká, že chci šaty? Co já vůbec chci? Dokážu si vůbec na sobě představit něco jiného než sportovně-ležérní styl?
A tady mě zaháčkovalo to lano. Magda mi totiž poslala fotku a k tomu připsala něco ve stylu: „Tak v tomhle Tě vidím.“ No, nebylo to tradiční. Což bylo fajn. Bylo to jednoduché a přitom kouzelné. Navíc, takový krásný, prostý živůtek bych mohla použít i jindy. A co teprve ten kabátek ve stylu Chanel! A aby to celé nebylo tak strohé – nádherně éterická tylová sukně. Beru!
Mé představy se postupně v detailech měnily, a tak bylo jen dobře, že jsme spolu velmi často komunikovaly. Byl to zajímavý proces. Sdělit svou představu tak, aby to profík pochopil a viděl to, co já. A nakonec řekl, je-li to vůbec technicky možné. Pak jsme spolu jely vybrat látky. To bylo také velice příjemné. Tolik možností. Jenom těch krajek, co jsme viděly. Ale nakonec zvítězila vidina jednoduchého, prostého a přitom ladného vzezření.
První zkouška, druhá zkouška. Už se to rýsuje. Už to vypadá dost dobře. Fotím si pro sebe její rozdělanou práci, jak to na mne vypadá. Magda není nadšená. Prý až to bude hotové. Ale odcházím s fotkou v mobilu a občas se na ni podívám. Nechám to na sebe působit. Je to tak, jak jsme se bavily, ale nějak se mi to nezdá. Ta tylová sukně mi u pasu dělá neplechu. Připadám si jako bych měla tak 20 sukní na sobě. Selka style. Hned ji to pak píšu, jestli a jak by to možné pozměnit. Aby sukénka stále vypadala lehce a nadýchaně, ale pas zůstal štíhlý. Magda přemýšlí, a navrhuje možnosti, tak že mám pocit, že se vdává ona sama, nebo nějaká královna. Počítá se vším všudy. Domýšlí do detailů, aby to bylo v opravdu špičkovém provedení a dle mých představ. Na další zkoušce se už mohu jít vdávat. Všecko parádní. Teď mám pocit, že se ta holčička ve mne probudila a je naprosto nadšená z toho, jak vypadá. Jako křehká panenka.
Ale to bych nebyla celá já. Musí tam být ještě něco, aby to nebylo tak přímočaré. Obléknu si rudé botky, k tomu rudá rtěnka a nehty a třešnička na (opravdu pomyslném) dortu je kabátek ve stylu Chanel.
Nedokážu si představit, že bych měla neosobní šaty z půjčovny. Už jen najít nějaké „jiné“ a zároveň, které by mi s mými proporcemi padly, by byl nadlidský a stresující výkon. A přitom se domnívám, že tyto svatební záležitosti by měly probíhat pokud možno příjemně. Což se v mém případě dělo.
Díky Magdinu nápadu mohu jednotlivé originální kousky nosit i při jiných příležitostech, a tak si neustále připomínat ten den D, který byl nakonec opravdu úchvatný.“
Bára
